Lodě.cz on-line přístav pro plavby na sladkých i slaných vodách

 
Tím nejen značně rozčeřil stojaté vody tohoto města na laguně, ale celkem pochopitelně narazil - mírně řečeno - na zeď nepochopení. Do Benátek přišel před sedmi lety a naprosto se netajil, že se zde chce naučit, jak se mají proslavené čluny s plochým dnem správně stavět. Chodil od jedné loděnice k druhé, ukazoval snímky bárek, které postavil za oceánem, a chtěl se nechat najmout jako učedník. Bylo mu 25 let, a pokud se od benátských gondolářů něčeho dočkal, pak jen zdvořilého potřesení rukou.

Teď je mu 32 let, a když vzpomíná, tak na to, že k němu byli tito podezřívaví mistři gondol docela zdvořilí. "Celá věc byla v tom, že měli dojem, že jim chci ukrást jejich umění nebo tak nějak," dodává. A teď si tento umíněný Američan otevřel v Benátkách vlastní loděnici na výrobu gondol, neboli "squero". Komunita benátských gondolářů, a také gondoliérů, je však ostražitější než kdykoli dřív. Jen málokdo ze 405 gondoliérů zavítal k Thomovi, aby si objednal nějakou malou opravu plavidla, natož aby si někdo od tohoto outsidera nějakou gondolu koupil. "Hodně bych si to rozmyslel, než bych si koupil gondolu od člověka, který není z Benátek. Jsem přesvědčen, že prostě není možné, aby ji postavil správně, aniž by tady žil několik desetiletí," tvrdí Pietro Cavagnis. Je mu 48 let a turisty vozí ve své gondole po kanálech už 26. rok. Thom si ale přesto vysloužil u některých lidí, co se pohybují kolem gondol, jistý respekt. "Dal nám lekci - naposledy si někdo otevřel nové squero před 20 lety," říká 53letý gondoliér Mario Polo, který provozuje svoje řemeslo na slavném Canal Grande. "Ale i tak - nikdy mě nenačapáte, že bych si od nějakého Američana koupil gondolu," zapřísahá se vzápětí.

Stavět 11metrové černé gondoly bylo vždycky výlučnou doménou hrstky pyšných benátských řemeslníků, kteří tajemství svého umění žárlivě střežili po celá staletí. Takže jejich reakce, když se Price v roce 1996 objevil ve městě, aby se tomuto řemeslu naučil, byla pochopitelně odmítavá. Thomas, dychtivý právě tohoto umění, se dostal do Benátek jako stipendista. Zajímal se o gondoly řadu let, fascinovaly ho obrázky těchto lodí v cestopisech. Přečetl o nich vše, co se mu dostalo do rukou, aby se dozvěděl, jak se vlastně dělají Takže když jeho univerzita vypsala postgraduální stipendium do zahraničí na nejoriginálnější téma, okamžitě věděl, že ho dostane. Ovšem být v Benátkách, studovat dějiny a teorii stavby gondol je sice hezké, ale chybí zkušenost získaná vlastní prací. Jiného člověka by možná řada měsíců chození po majitelích "squeri" odradila, Thom se ale nevzdal. Měl základy ze státu Maine, kde se seznamoval se stavbou člunů čtyři roky. Neustále kolem gondolářů kroužil, až objevil skulinku: dokázal přesvědčit maestra Daniela Bondala, aby ho vzal do učení. Bondalo, jednou nohou v penzi, neměl vlastního syna. Možná právě to ho přimělo, aby se k Thomovi zachoval laskavě, když mu tento mladík ukázal snímky člunů, které vyrobil.

Price nastoupil jako učedník do jeho loděnice a za šest měsíců postavil pod přísným dohledem maestra svou první gondolu. Pak následovalo šest dalších, všechny směřovaly k zákazníkům do Spojených států, kde nyní v několika městech provážejí turisty po místních vodních cestách. "Pracoval jsem u Bonalda, díval se na mne spíš jako na syna. Pak jsme si ale pomalu přestávali rozumět, takže nakonec jsem od něho loni odešel," konstatuje Thom. Měl však štěstí: na kanále Rio dei Mendicanti objevil loděnici, která se nepoužívala alespoň 30 let. Měla za sebou velmi bohatou historii a dokonce je vidět i na jednom Canalettově obraze z roku 1724. Malíř loděnici zachytil právě v okamžiku, kdy z ní vyplouvá zbrusu nová gondola. Takže odtud už byl jen kousek k tomu, aby Thom svou loděnici pojmenoval Squero Canaletto. Je to vůbec první loděnice, kterou v Benátkách vlastní cizinec. Thom ji otevřel minulý měsíc.

Bylo to pro něho obrovské vítězství. Ví ale, že je teprve na začátku a že ho čeká ještě dlouhá bitva, než ho zdejší gondoláři a gondoliéři vezmou mezi sebe. Loděnice, která má mezi gondoliéry největší respekt, je už celé generace v rukách rodiny Tramontinů. Roberto Tramontin, kterému je 49 let, se začal učit taje řemesla ve 14 letech a připouští, že mu trvalo dalších 24 let, než dosáhl solidní řemeslné úrovně. "Ten Američan se to nikdy nemůže naučit pořádně," tvrdí Robertův 82letý otec. Stavbu gondol totiž podle něho "člověk musí mít v krvi. Musíte se v tom narodit a mít mistra, který na vás bude dohlížet, jako já měl otce," vzpomíná.

Thom si také některé gondoláře znepřátelil tím, že se zmínil o některých "zlepšeních", kterými chce zvýšit kvalitu práce a zdokonalit některé tradiční postupy. Například plánuje, že rámy svých lodí zpevní tím, že použije jen dvě dřevěné části místo tří. Chce také používat bronzové hřeby místo nynějších železných - protože ty stávající prostě mnohem dřív reznou. "Benátská cesta je stavět lodě rychle a nedělat si starosti s kvalitou spojovacích prací. Pak všechno zakryjí kytem a lakem, aby to vypadalo pěkně," říká. "Můj postup je dělat věci pomaleji a soustředit se na kvalitu," dodává. Thomův základní model stojí kolem 17.000 dolarů, tedy v přepočtu asi půl milionu korun. Dvakrát dražší je plně vybavená gondola s řezbami z višňového dřeva, s tepanými mořskými koníky, se sametovým vytapetováním a s dalšími ozdobami. Jak Thom říká, chce k benátské tradici stavby gondol spíš něco přidat, než aby jí "ukradl duši", jak to o něm rozhlašují někteří jeho kritici. Jinak ale situaci vidí lidé z loděnice Squero San Trovaso, kde se gondoly staví nepřetržitě již přes 200 let. "Přišel sem s ohromnými nápady a myslel si, že ví, jak postavit gondolu lépe než my. A to tady nebyl ani tak dlouho, aby se naučil alespoň správně zamést podlahu," nešetří kritikou zdejší Lorenzo Delarufo. Navzdory pochybnostem svých kolegů v obchodě je ale Thom přesvědčen, že má před sebou skvělé vyhlídky.

Stavba gondol je řemeslo na vymření a v Benátkách je už jen pět mistrů, kteří skutečně vědí, jak na to. Navíc už jsou skoro všichni v důchodovém věku a obvykle i bez následovníků, kterým by své znalosti mohli předat. "Mladé Benátčany to nezajímá, protože to vyžaduje dlouholeté učení než se člověk vůbec něco naučí. A navíc jim práce rukama moc nevoní," říká k tomu Thom. A přitom zájem turistů o projížďku gondolu po kanále neutuchá, spíš roste. Takže radnice uvažuje o tom, že vydá dalších 40 nových gondoliérských licencí. Ovšem i přes skvělé vyhlídky si je Thom vědom, že zde nic nedostane zadarmo. "Benátčané jsou obchodníci, kšeftmani od přírody. Pokud člověk není patřičně tvrdý, zblajznou ho zaživa," ujišťuje.